Broučci 1.díl
"Dědo? A jakto, že musíš umřít?" ptá se mě můj vnuk Tom. Ležím na jipce, napojen na přístrojích a vlastně už jsem polomrtvý.
"To víš, každý musí umřít. A mě už za chvilku nastane čas." vysvětluji s těží malému chlapečkovi.
"Ale já nechci, abys umřel. Mám tě rád, dědečku." obejme mne hošík a z očí se mu kutálejí dětské slzy. Pohladím ho po vláskách a zašeptám do ucha: "Můj malý Tome, taky tě mám rád. A to, že se se mnou nyní loučíš, neznamená, že se již nikdy neuvidíme." mrknu na něho vrásčitým okem a pustím ho. Do dveří právě vstoupila jeho matka, moje dcera Kate.
"Ahoj, tati." obejmula mne i ona a políbila na bílou, studenou tvář, téměř bez citu.
"Ahoj, zlato." pohladím ji po zádech rukou, která je ověnčena několika hadičkama a jehlama.
"Mám tě pozdravovat od strejdy. Chtěl sem jít, ale chytli ho záda." posadila se na židli a přišoupla si ji blíž k mému loži.
"Ty si byla za Tomem? Jak se má? A že mu přeji, aby se brzy hodil do pořádku." snažím se posadit, ale když si Kate všimne, že mi to jde s velikými obtížemi, pomůže mi. Poděkuju jí.
"Strejda? Až na ty záda se má docela dobře. A co ty, jak ti je?" pokusí se usmát, ikdyž ví, že dnešní den je nejspíš můj poslední. V tom ji ale malý Tom zatahá za rukáv s prosbou, že neodkladně potřebuje čůrat. Usměji se na ně a pozoruji, jak odcházejí k WC. Náhle se mi však zamlží oči a motá hlava. Snažím se nahmatat tlačítko pro přivolání sestry, ale marně. Ruka mi upadla bezvládně zpět na postel a já zavřel oči a bylo vše jasné. Smrt si pro mě přišla.
___________________ Po smrti __________________________
Co to? Já.. Já cítím vůni... Mmmm... To jsou květiny! Cože?! Kde.. Kde mám vlasy?! Já nemám vlasy... A nemám ruce! Já mám.. Tykadla?! Pane Bože, co se to se mnou stalo?! A kde.. Kde to jsem?!
"Ahoj." pozdraví mě kolemjdoucí.. Beruška?!
"A-ahoj... Prosím tě, kde to jsem?" optám se jí, když už jsem ji potkal. Nebo spíš ona mne.
"Na louce." řekne, jako kdyby to mělo být nějaký město nebo co.
"Jo, jasně. Ale na jaký? V jakém městě, státě.. Jsme vůbec na Zemi?" zeptám se a pevně doufám, že jsem stále v Německu v Magdeburgu.
"Stát? Město? Co to je?" nechápavě na mě civí. Ach jo, brouci jsou tak nevzdělaní, až to snad není možné.
"Neřeš to.. To je na dlouhé vybavování. Jak se vlastně jmenuješ?" "Jsem beruška. A jmenuju se Beruška." logická odpověď. Vážně, to by mě nenapadlo. Že červený brouk s černýma puntíkama na zádech je beruška.
"Beruška, co se jmenuje Beruška. To je zajímavý, já se jmenuju Bill ale jsem... Prosím tě, co jsem za brouka?!" prohlížím si 'nohy', kterých mám nezvykle šest. A taky moje krovky. Ježiši.. Já jsem brouk!
"Proč se jmenuješ Bill?! Jinak myslím, že jsi tesařík alpský." mrkne na mě kulatým černým očkem. Cože jsem?! Alpský? Mazec.
"Jmenuju se Bill, protože mě tak doma pojmenovali. Ts, to je otázka.. Proč ty se jmenuješ Beruška?!" zeptám se ironicky.
"Protože jsem beruška.. Ale kdysi mi říkávali Diano.." posmutní a sedne si na list pampelišky. Její tykadla jakoby povadnou. Přicvrlikám k ní a přisednu na kousek listu. No, přisednu. Jak to mám asi říct, sed to tedy nebyl.
"Diano? A kdo ti tak říkal? A proč už ti tak nikdo neříká?" "Když jsem ještě byla člověkem.." řekla a ikdyž se to nezdá, i berušky pláčou...
Pokráčko příště ;-)
GEHEIMNIS
Zajímavá představa o smrti....